1. Představ se našim čtenářům, Tvoje předchozí působiště, soutěže.

Pocházím z malé pohraniční vesnice Vratěnín (okr. Znojmo), která je v mnoha ohledech velice podobná Dobrovízi, a to především přátelským rodinným fotbalovým prostředím s tím rozdílem, že ve Vratěníně se vše točí kolem klanu Kinclů, v Dobrovízi jsou to Krupičkovi. S Vratěnínem je spojená podstatná část mého fotbalového působení. Pod vedením svého otce a strýců jsem prošel všemi mládežnickými mužstvy (okresní soutěže). Když se po revoluci v roce 1990 začaly rušit roty pohraniční stráže, jejichž vojáci tvořili hráčský kádr A – mužstva Vratěnína, museli jsme s mými vrstevníky v rámci záchrany soutěže už od 15 let pravidelně nastupovat v základní sestavě v sobotu za dorost a v neděli za A- mužstvo hrající krajskou I. B třídu (úžasná škola). Když se po několika letech kádr stabilizoval (transformace do regionálního klubu 1. FC Jemnicko), podařilo se nám postoupit do I. A třídy a po mém odchodu z Moravy za prací do Prahy až do Krajského přeboru. Když jsme se v roce 2007 s rodinou přestěhovali na Kladno, zajeli jsme si jednou do Buštěhradu na hřiště s dětmi zakopat. Najednou se vedle mě objevil místní trenér, který místo, aby nás ze hřiště vykázal, mě nakonec ukecal, abych hrál za Buštěhrad, kde jsem pak aktivně působil do roku 2013.

2. Jak ses ocitl v Dobrovízi?

Díky dceři Nikole, která začala randit s Jakubem Krupičkou. Po čase následovalo seznámení s jeho otcem Milošem (dobrovízským skautem), který mě oslovil v souvislosti se zapojením do staré gardy Dobrovíze.  Ve staré gardě jsem pak poznal Jirku Rákose a najednou koukám a sedím v kabině A- mužstva.

3. Jaký jsi měl pocit z fotbalového prostředí v Dobrovízi?

Upřímně, nevěřil jsem, že v dnešní době ještě takový klub existuje. Mé dojmy byly a jsou velmi pozitivní a byly klíčové při rozhodování o mém znovuzapojení do fotbalu. Jsou zde nesmírně příjemní a srdeční lidé, hezký areál s perfektní hrací plochou, fungující vedení klubu včetně nesmírně obětavého trenéra s lidským přístupem a moc fajn kluci v kabině. Považuji to za vzácnost, připomíná mi to rodnou Moravu, na Kladensku jsem se s ničím podobným bohužel nesetkal.

 
5. Jak jsi byl spokojen s výkony týmu i svými?

Hodnocení mých výkonů bych přece jen nechal na jiných. Mé pocity jsou však takové, že bych měl být schopen hrát alespoň o ½ lépe, což je ale podmíněno pravidelným tréninkem a především zdravím.

U hodnocení týmu možná někoho překvapím, protože ho považuji vzhledem k účasti ve vyšší soutěži, příchodu nových hráčů a jejich zabudováním do sestavy, v některých kolech pak pro absenci klíčových hráčů, celkově za velmi dobré. Hlasy, vyzývající k posunu týmu v tabulce po jarní části soutěže na pomyslnou bednu, bych vyzval k pokoře. Jsem přesvědčen, že jedině s pokorou se může tým, ale i jednotlivci zlepšovat, a pak třeba i časem posouvat tabulkou.     

 
6. Kvůli zdravotním potížím jsi musel přerušit hráčskou kariéru. Jak dlouho ses rozmýšlel nad nabídkou dělat asistenta trenéra?

I přes mé krátké působení v týmu jsem se ocitl s ohledem ke svému věku a zřejmě i zkušenostem v roli, ve které jsem si začal uvědomovat určitou odpovědnost. Tím, že jsem již nemohl klukům pomoci na hřišti, je role asistenta trenéra logickým vyústěním. Proto když mě Jirka Rákos oslovil, okamžitě jsme se na spolupráci domluvili.      

 
7. Co bude Tvojí prioritou při přípravě mužstva?

Své působení beru jako týmovou záležitost, takže o osobní priority nejde. S Jirkou budeme detailněji naši spolupráci teprve řešit a nepochybuji, že najdeme společnou řeč.

Vést mužstvo ale nejde proti jeho vůli a přesvědčení, takže pro mě je v dané chvíli nejdůležitější, jaký názor a přístup mají hráči. Protože jsem si s některými kluky často o fotbalu i jejich individuálních výkonech povídal, mám pocit, že se chtějí zlepšovat (ví o svých slabinách), chtějí stabilizovat své výkony, aby obšťastnili diváky a odcházeli ze hřiště s dobrým pocitem. Případným kritikům můžu potvrdit, že už nyní bývají hráči po špatném výkonu hodně sebekritičtí, proto potřebují spíše vaši podporu, která jim pomůže najít ztracenou sebedůvěru.

Možná nakonec přece jen uvedu moji prioritu. Protože nikoho z nás fotbal neživí, moc bych si přál, aby kluky fotbal bavil a aby odcházeli z tréninků a ze zápasů s dobrým pocitem. Pokud taková situace nastane, budu hodně spokojený.    

8. Jak bys zhodnotil současné mužstvo Dobrovíze?

Pokud se podaří současný kádr udržet, event. rozšířit o 1-2 mladší hráče, je z mého pohledu velice perspektivní. Hrozně dobrý pocit mám z „mladých pušek“ (tak označuji Vaška Knotka, Kubu Krupičku, Tomáše Racochu a Pepu Vosáhla), ve kterých vidím budoucí osu mužstva. Můj velký obdiv má Pavel Krása za úžasnou stabilitu výkonů. Velmi důležitou roli na hřišti a v kabině sehrávají i další hráči – Míra Kalivoda, David Karfík, Přemek Bouška, Honza Votava nebo Radek Soukup. Svou kvalitu i přínos pro tým mají i ostatní hráči, které jsem nejmenoval, včetně toho nejzkušenějšího - Miloše Krupičku. Kdo mi v současném kádru ovšem citelně chybí je hráč, který by byl na hřišti slyšet. Abych ale končil optimisticky, tak už mám tip, koho na hřišti rozmluvím.      

Vzhledem k načasování tohoto rozhovoru mi závěrem dovolte, abych Vám všem popřál pohodový a zároveň úspěšný rok 2017 a především pevné zdraví.

                                                                                              Radim Kincl